V rámci rodinné dovolené (manžel je Slovák) jsme jeli vlakem (mimino už od odjezdu z porodnice srdečně nenávidí auto) témeř přes celé bývalé Československo. Noční spoj, dvě lehátka - na jedno se skoro pohodlně vešla kojící s miminem, na druhé se skutečně nevešel dvoumetrový s dvouletou. Těšila jsem se, že do Bistra napíšu zprávu o jídelním vozu. O tom, jak hrozné byly semišové ubrusy na stolečcích (stolečkách – obojí možné). Jak pomalá byla obsluha, zejména vzhledem k absenci hostů. Jak dlouhý byl jídelní lístek, ze kterého jsem si nakonec nevybrala nic kromě čokoládové tyčinky a perlivé vody (měla jsem žízeň a neperlivou prostě neměli). Jak neslušně vysoké tam účtovali ceny. A jak jsme si to přesto užili, protože se nám i ratolestem líbí u jídla sledovat za oknem ubíhající krajinu (mámí, búú, béé, méé, íhahá…). A jak si návštěvou jídleního vozu pokaždé trochu plníme romantické představy z mládí (vždycky mě ovanou vzpomínky na Orient-Express, kterým sice nejspíš nikdy nepojedu, doufám ovšem stále).

Představte si moje zklamání, když nám (jinak celkem sympatický) průvodčí přidělený speciálně k lůžkovému vozu sdělil, že v rychlíku Excelsior jídelní vůz není! Jak ubohou náplastí bylo, že pán obsluhoval bufet „zrobený“ z jednoho kupé, ve kterém měl na posteli rozloženo pár piv, (zase jenom) sycenou vodu a potravinové balíčky (3ks Bebe Dobré ráno, nějaký čokoládový mls, miniMájka, 4ks nafoukaných vlákninových sucharů, baleníčko medu a marmelády a 300ml pomerančového džusu, to vše za 50 kaček) .

Škoda. Budu si holt muset počkat na jiný vlak, abych si ověřila, zda jsou moje tři roky staré vzpomínky na setkání s jídelním vozem stále platné.