Na hodinách za pět minut dvanáct a všichni členové naší domácnosti jsou nervózní. Z hladu. Z ukrutného hladu (děťuchy vstávají kolem páté, snídáme proto zároveň s ranní směnou horníků). Nasedat do auta, zapnout všechny bezpečnostní pásy, rychle se domluvit, kam jedeme, poškorpit se, kudy jedeme, stokrát zopakovat, že už tam budeme, všechny odepnout a do podniku.

A čekáme. Hladové děti = nervózní děti = katastrofa. Zachránit nás může jenom skutečně dobře vybavený dětský koutek nebo zahrada s houpačkami a klouzačkami. V ideálním případě je na dvoře restaurace malá zoologická zahrada. Objednali jsme si (vodu z vodovodu nám tentokrát neofrflali).

A čekáme. Hladoví rodiče = netrpěliví rodiče = katastrofa. A to i v případě, kdy jsou děti v pohodě. Naše nejsou a navíc jsme doma zapomněli hračky pro mimino. Půjčujeme mu na hraní nůž. Zatím jenom ten jídelní.

Už to nesou! Bohužel někomu jinému. Čekáme dál.

Už to nesou nám! Usazujeme holčičku Torpédičku, společně ve čtyřech rozhodujeme, kdo bude držet mimino a kdo pomáhat krájet dcérence. Prvních pět soust fofr, kašlu na poučení, že nejvíc člověku chutná sousto první, a proto bychom si ho měli užít pomalu.

Rodiče zahnali nejhorší hlad. Dcérenka zjistila, že jí její jídlo nechutná. Škatulata, hejbejte se.

Jíme. Mimino se přestěhovalo k matce na prso.

Jíme stále pomaleji.

Zjišťujeme, jak VELKÉ jsme měli oči při objednávce (“Objednej malé celou porci,  kdyžtak to dojím.“ „Jo, dám si i halušky i šulánky s mákem. Mám hlad!“). Na talířích zbyla spousta jídla (“Necháme si to zabalit domů.“).

A buch! Na účtu nám přibylo balné. Mám vztek. Za jídlo přece platíme a ta ohavná plastiková krabice má hodnotu nejvýš 50 halířů. Vzpomínám na večeři ve francouzské restauraci kdesi v Karibiku, místo do doggie bagu nám zbytky zabalili do elegantní alobalové labutě. Zdarma.

Tečka za 10,- Kč mi zkazila jinak povedený rodinný oběd. Za ty prachy by zbytky nežral ani náš pes. A to vlastníme kokršpanělici, která jednou málem zdechla poté, co vykradla misky dvěma vlčákům džentlmenům.

Měli jsme vzdorovat, nebo vám to připadá normální?