Ozval se nepříjemný zvuk, když nůž zaškrábal o dno sklenice. A sakra, to je dneska poslední kapka. Venku je šedo, hnusno, nevlídno. Severští bozi už otočili vypínačem a po půl roce světla nastala tma, která bude trvat, bohužel zcela logicky, také půl roku. Nejsem v depresi, ač by se to kolemjdoucím mým životem mohlo zdát. Ti, kteří mě znají lépe, vědí, že jsem jenom v útlumu. Že mé aktivní já potřebuje zimní spánek, aby přežilo měsíce neradosti, že potřebuje hodně cukru. Kvalitního, žadný bílý jed. Nejlépe ve formě dobrého medu. A ten nám právě došel. Zklamaně sedám k počítači a místo chleba tlustě namazaného máslem a ještě tlustěji medem se zakusuji do jablka. Právě teď mě trochu ovoce neurazí ani nepotěší.

Brouzdám se bezcílně po oblíbených stránkách, když na biospotřebiteli narážím na zmínku o pošumavských včeličkách. Infantilní jméno firmy mě zaujalo natolik, že jsem se o panu Pintířovi a jeho včelách trochu více informovala. Co jsem se dozvěděla, se mi líbilo, napsala jsem tedy panu Pintířovi email, slovo dalo slovo a med brzo putoval s Českou Poštou (za nehorázné poštovné) na sever. Jedna sklenice byla sice rozbitá, ale to neubralo na síle našemu pomlaskávání nad zbytkem zásilky. A když jsme se na přelomu května a června dalšího roku vydali na cestu do rodné země, bylo jasné, že se v Pošumaví určitě zastavíme.

Neohlášená návštěva není sice zvyk z nejzdvořilejších, ale když se povede, je krásným zážitkem. Měli jsme štěstí, že počasí včelám nepřálo, seděly v úlech a pan Pintíř měl pár hodin volného času v jinak dost rušném včelařském období. A protože jsem na poslední chvíli nedokázala provést skutečnou přepadovku, zavolala jsem asi hodinu předem, že jsme na cestě. Snad díky tomu a určitě díky vrozené multidávce pohostinnosti jsme se u Pintířů já, můj tatínek, moje sestra, moje dcérenka a mimčo v břiše dočkali skvostného přijetí korunovaného vynikajícím obědem. Perkelt s trhancem přistál na stole zároveň se smetanou zalitými jahodami a borůvkami, až svou maminku musel pan Pintíř brzdit, aby nám v žaludku vůbec zbylo místo na ochutnávku medu a medoviny. Že bude med vynikající jsem už věděla. Med pana Pintíře je totiž vedlejším produktem skutečně hlubokého zájmu o včely. Ale že mi paní Pintířova rozezní v duši strunu dojetí, to pro mne bylo překvapením. Trhance jsem totiž naposledy jedla na prázdninách u babičky, když mi bylo asi tak jedenáct. A to už je sakra dávno. Babička pocházela z Plzeňska a už dlouhá léta nežije. Úplně jsem zapomněla, jak jsem trhance milovala a že jsme je jedli také s jahodami rozmačkanými se smetanou. Osmělila jsem se a paní Pintířovou poprosila o recept.

Krása všeho tkví v jednoduchosti. Na asi 50 malých vdolků nebo na 16 velkých (průměr 12 cm) budete potřebovat:

• 1kg hladké mouky
• 1 litr mléka
• 3 celá vejce
• 1 kostičku droždí (42g)
• trochu soli

1. Vzhledem k biozaložení Pintířovic rodiny a biotematice na Bistru doporučuji použít všechny dostupné přísady v biokvalitě, vejce alespoň od slepic z volného chovu. Nechte vzejít kvásek, zadělejte těsto a nelekejte se, bude dost řídké. Tím myslím opravdu hodně řídké. Nechte těsto hodinu v teple kynout, nekřičte kolem něj a neběhejte, aby se neleklo. Během kynutí ho 3x znovu prohněťte (nebo jednou jako já lenoch).

2. Vykynuté těsto lijte na plech (používala jsem teflonovou podložku, zkuste klidně pečící papír nebo prostě rovnou na plech). Nechte trhance na plechu ještě chvilku vykynout, troubu zatím zahřejte na 250 stupňů. Ano, skutečně na 250 stupňů Celsia, 482 stupňů Fahrenheita. Malé vdolky pečte z každé strany 5 minut, větší 5 minut z jedné a asi 8 minut z druhé strany. Ještě teplé pomastěte rozpuštěným máslem a noste na stůl, například k rajské omáčce, jako my teď v neděli. Nalámejte si do talíře a hodujte.