Smažené žáby, šnečí ocásky, mozečková polévka nebo třeba sekaninka z vemene. Připadá vám to spíš jako ježibabin jídelní lístek než staročeská kuchyně?

V tom případě jste docela vedle. Žáby, šneci, raci, ale třeba i drozdi a jiná havěť patřili na český stůl stejně jako telecí, skopové nebo kuřecí maso. Alespoň to ve své Domácí kuchařce tvrdí Magdalena Dobromila Rettigová. Spisovatelka některými obdivovaná, mnohými proklínaná, občas dokonce zatracovaná, každopádně z českých kuchařských legend nejspíš nejznámější.

Co o ní dnes vlastně víme?

Většina z nás si ji spojuje hlavně s památným výrokem „Vraž do toho dvacet vajec a dvě libry másla“. Tuto větu byste sice v její kuchařce našli, přesto však její vaření příliš nevystihuje. Samozřejmě, v měšťanských rodinách počátku devatenáctého století se na štíhlou linii zrovna nemyslelo. V době a postavení Rettigové ovšem kuchařka nevařila pro dnešní tří až čtyřčlennou rodinu, ale pro přibližně dvanáct jedlíků. Kopy vajec a libry másla tak hned dostávají jiný smysl.

Obvykle si ale Rettigová vystačila s menším množstvím surovin. Čtenářky dokonce nabádala k šetrnosti, snažila se využít vše, co jí prošlo rukama a vypadalo jen trochu jedle. Její Ragů s kuřecími hřebínkami nebo Malí ptáčci v županu jsou důkazem, že i při rozmařilém vaření můžete používat levné suroviny. (Mimochodem – ano, opravdoví ptáčci. Mezi oblíbené patřili drozdi a kvíčaly, ale je možné, že by nepohrdla ani vrabcem.)

Rettigová ráda experimentovala a zastávala názor, že „neníť nic tak nepatrného, co by se zkoumati a zkoušeti nemělo, a třeba se to časem pokazilo, aspoň se získá za tuto nepatrnou škodu ta přesvědčenost, že po tom nic není; ale časem se také něčemu užitečnému naučíme a žádný není, budiž dost umělý a učený, aby se ještě něčemu přiučiti nemohl.“ Zlé jazyky tvrdí, že ona se přiučovala až moc- její manžel si prý stěžoval, že pro samé novinky a experimenty nikdy neví, co mu přistane na stole a jestli to vůbec bude k jídlu.

Svými experimenty se snažila ponoukat zkušené kuchařky, kterým byla kniha určena, aby neusínaly na vavřínech a nepodléhaly stereotypům. Jídlo podle ní mělo být rozmanité, chutné a mělo lahodit oku.

Jedním z běžných předsudků o vaření podle Rettigové je, že její recepty jsou příliš drahé a tudíž do každodenního života nepoužitelné. Magdalena Dobromila si dobře si uvědomovala, že velká část receptů z Domácí kuchařky je finančně i časově náročná (ačkoli její zeleninové anebo sladké recepty by se daly využít i dnes, aniž by vám vykrvácela peněženka). Orientovala je tudíž na střední stav – měšťanské domácnosti, bohatší venkovský lid a místa, jako byla fara nebo myslivna. Tedy na aktivní vrstvu národního obrození, které chtěla vytvořit představu slušného životního standardu. Snažila se proto vnášet i do každodenního života estetické prvky (kvůli tomu je například na konec její kuchařky zařazena kapitola o tom, v jakém pořadí a jak uspořádat jídla na stůl). Její recepty se měly používat při svatbách, poutích a posvíceních, při návštěvách vzácných hostů a dalších výjimečných příležitostech.

Pro skutečné chudé venkovanky, manželky a dcery rolníků a řemeslníků, napsala jiné dílko. Jmenovalo se Dobrá rada slovanským venkovankám aneb pojednání, kterak lze ony pokrmy sprosté lacině a chutně připraviti, a tak se uď pro budoucí domácnost, neb pro službu cvičiti. V Dobré radě omezila použití dražších surovin a výslovně prohlásila, že 42 předpisů, které v knize jsou, je určeno pro „střídmého venkovana při denním pojídání.“ Pokusila se tak obohatit jídelníček chudších vrstev, aniž by překračovala jejich možnosti.

Jaká tedy byla Rettigová?

Dnes bychom ji asi popsali jako nacionální aktivistku. Její nejen kuchařské knihy, kterými se snažila vychovat české ženy a nadchnout je pro myšlenku obrození, jsou pro stejné myšlenky, pro které byly kdysi nadšeně přijímány, dnes vysmívány jako ideově vyčichlé. Její recepty jsou náročné, drahé, občas popletené a zbytečně složité.

Pokud ji ale zařadíme tam, kam patří, musíme Rettigovou obdivovat. Ve své době byla uznávanou vlastenkou, která svůj život zasvětila národnímu obrození. O obrození přes kuchyni a ženské romány si můžeme myslet svoje. Hlavně, že to zafungovalo. Podařilo se jí stát se nesmrtelnou nejen proto, že byla první českou spisovatelkou v dnešním slova smyslu. Svým knihám dokázala vdechnout svou osobnost  a svým čtenářkám své názory. Možná právě proto nebyla dodnes zapomenuta.