Frappé je ledový kávový nápoj s hustou pěnu a mlékem zodpovědným za elegantní mramorování, správně? Ale kdepak. S touhle definicí pochodíte ve většině českých kaváren, ale objednejte si frappé ve Francii a dostanete likér přelitý přes drcený led. Objednejte si ho v Americe a může se před vámi objevit něco velmi podobného zmrzlinovému koktejlu. V Itálii vám naservírují ovocný sorbet utřepaný do polotekuté podoby, aby se dal pít brčkem. To jediné pravé frappé neexistuje. Každý si je jistý, že jen to místní je správné. Frappé, které zdomácnělo v českých kavárnách, jsme si přivezli z Řecka.

Kávová pěna, kvůli níž je frappé tak oblíbené, je vlastně vzdáleným příbuzným cremy na vašem espressu. A možná ani ne tak vzdáleným. Když si totiž utřepete kávu z instantních, vysušováním připravených granulek, vznikne vám táž pěna, jenže s většími bublinkami a vydrží déle. Důvod je prostý, bublinky cremy tvoří rostlinný tuk, proteiny a cukry z kávových zrn. U instantní kávy musíme z rovnice vypustit tuk. Ztratíme tím část chuti, ale získáme pěnu trvanlivostí konkurující té do koupele.

U českého frappé aspoň máme jistotu, že nás za ně budou lynčovat jen obrazně někteří gurmáni. Zato některé světové varianty mají silně politický nádech. Po skončení Velké francouzské revoluce  bylo frappé (ano, správně, drcený led a likér) přísně zapovězeno. Bývalo totiž oblíbeným nápojem aristokracie. Dvě pařížanky za frappé dokonce skončily pod gilotinou – vždyť jen ten, kdo si přeje návrat monarchie, může pít frappé. V Itálii zase na konci druhé světové války zuřivý dav zlynčoval Giuseppe Marsconeho za to, že si objednal frappé z Chianti, jahodového sorbetu a angostury. Můžeme jen hádat, jestli věděl, že takhle pil své frappé Benito Mussolini.