Monolog psaný pod oprátkou
Štíhlý pas, obdivné pohledy kolemjdoucích, závist kamarádek toužících po stejné tyčkoidní postavě. Za jakoukoli cenu. Ke Karlovu 11, Praha 2. Psychiatrické oddělení 3, Poruchy příjmu potravy. Vítejte v realitě!
Pokoje po čtyřech lůžkách, mříže na oknech, výhled do nemocničního dvora nebo smutné zahrady. Uspěchané sestřičky, zachmuření lékaři, povinné terapie, po devadesát dnů přesně stanovený denní program, uplakané maminky při odpoledních návštěvách, vyčítavé pohledy otců, nepochopení a beznaděj.
- Ahoj, proč jsi tady? A nebo B? Kolik vážíš? Jak se vlastně jmenuješ?
Identita je až na posledním místě. Je jedno, zda diagnóza zní Bulimia či Anorexia nervosa; nezáleží na věku a pohlaví; stranou jde i rodina, přátelé, povolání; na sny a touhy, lásku, radost, smích či pláč si tu nikdo nehraje. Přichází se sem s jediným cílem. Naučit se jíst. Pravidelně, plánovaně a hlavně v dostatečných dávkách.
- Chceš se vyléčit?
- Nevím, asi jo, jinak bych tu nejspíš nebyla.
- Máš představu co pro to budeš muset udělat?
- Nevím. Asi se naučit jíst, ne?
Budíček není pevně stanoven. Nejvíce fixní data se týkají jídla. Takže, vzbuďte se jak chcete, jen koukejte dorazit přesně v 8 na snídani. Podle stávajícího BMI (body mass index) vyfasujete 2 nebo 3 rohlíky, kostečku másla, 100g šunkového salámu, tavený sýr, bílou kávu nebo čaj. A naději, že za 2 hodiny budete v jídelně znovu. Během následujících maximálně třiceti minut se musí vše zabydlet ve vašem žaludku. Bez drobení a zbytečných řečí. Sestřička vás hlídá.
- Je to tu jenom o jídle, nebo budeme dělat i něco jiného?
- Záleží to jen na tobě. Pokud máš BMI vyšší než 16, můžeš dvakrát do týdne na odpolední vycházku. Smíš i na relaxační cvičení a terapie, které jsou v pondělí, středu a pátek. Když budeš přibírat podle plánu, pustí tě na víkend domů. Jen tam nesmíš zhubnout. Ztratit na váze ostatně nesmíš ani tady. Plánovné přibírání je nutností.
Desátá hodina odbila i odbyla, je čas posvačit. Pekárny v okolí profitují z narůstajícího počtu pacientů, servíruje se opět rohlík, se sýrem.
Cesta do začarovaného kruhu (drog, alkoholu a dalších závislostí) je daleko snazší než cesta ven. Motivace je skutečně významná a bezpodmínečně nutná.
- Mami, já už nemůžu. Pořád musím něco jíst, neustále dodržovat pravidla, vážit se, vycházet s holkama na pokoji a být tu zavřená. Já už to nevydržím!
- Snaž se prosím tě. Těch pár týdnů to tu přece zvládneš, nechceme, abys nám umřela. Stačí jen trošku přibrat, abys vypadala jako zdravá holka. Máme tě přeci všichni rádi.
- Tati, ale to opravdu nejde. Játra nesnáším od malička, knedlíky máme třikrát do týdne, rohlíky už mi lezou i ušima!
- Hele, já tomu vážně nerozumím. Proč se prostě normálně nenajíš? Pak budeš mít pokoj, pustí tě a můžeš se vrátit do školy.
- Nejraději bych byla u tebe, babi. Občas si vzpomenu na prázdniny u tebe, celé dny lítat venku a užívat si slunka.
- Jen papej, holčičko. Však tě budu v létě čekat, napeču buchty, zabijeme králíka, však já si tě vykrmím.
Neeeeeeee!
Regule jsou v nemocnici jasné. Žádné cvičení, nulová aktivita, podprůměrný výdej energie. Odmítnout smíte jen jediné předem oznámené jídlo, které bude nahrazeno adekvátní porcí jiné potraviny. Vegetariánská dieta není akceptována. Zakázán je alkohol, sůl a koření. Noční klid po 22. hodině je samozřejmostí.
Okolní kostelní zvony vyzvánějí jako o život. Pracující se radují z polední pauzy, osazenstvo oddělení PPP se pomaličku šourá k obědu. Polévku nalévá pan doktor – usmívejte se, dostanete pěkně po ráfek. K tomu opět starý známý rohlík. Následuje hlavní jídlo. Nejde říct, že je nemastné neslané, protože tuk rozhodně nechybí. Zkušenější pacientky mají v kapsičce přichystanou i zásobu soli, nenápadně tedy přisypávají. Nejde jim o doplnění chuti, ale věří, že bílá zrnka zadrží v těle dostatek tekutin tak, aby se ručička váhy při pravidelné kontrole přehoupla přes další dílek. Kdo nezažil neuvěří.
- Jaká je tu atmosféra? Mám na mysli lidi, doktory, rozhovory, pocity?
- Nevím. Snažím se tu přežít, tak si s nikým moc nepovídám. Jídlo je jednoznačně priorita, a s tím souvisí i snaha, jak ho ošidit a nesníst všechno, co se má. Rohlík se krásně schová do kapsy, maso můžeš rozpižlat na milion kousků a hájit se, že je tlusté, máslo strčíš na chvilku do ponožky a na pokoji vyhodíš z okna, jogurt dojíš do půlky a rychle proklouzneš z dosahu sestřičky.
- A tohle dělají lidé, co se chtějí uzdravit?
- Jo. Nemoc se jich jen tak snadno nepustí.
Odpoledne je časem návštěv nebo vycházek. Nuda největší. Smutek maximální. Jen ho přežít. Je násilně rozdělen do dvou částí. Nejdříve do svačiny – ve 14.30 se servíruje pudink a 10 piškotů. Následně do večeře – v 17.30 je prostřeno k druhému hlavnímu jídlu dne, tentokrát bez polévky.
- Proč se vlastně takhle chováme? Co nám paní A a B dávají?
- Spoustu věcí. Neustálé počítání tuků, kalorií a bílkovin. Hlídání gramů, milimetrů tloušťky skývy chleba. Polykání vzduchu, antidepresiv a projímadel. Padání vlasů, otoky lýtek, věčně promrzlé prsty. Neshody s partnerem, rodiči a kamarády. Samé výhody a pozitiva, ne?
- Nedělej si legraci. Myslím to vážně. Co tak silného získáme ve společnosti těch dvou dam?
- Pocit vlastní výjimečnosti. Jsme jinačí než lidé kolem. Máme tajemství, schopnost a umění nejíst nebo jíst hodně a netloustnout. Umíme se ukrutně ovládnout nebo naopak selhávat bez následků. Trpíme a vyžíváme se v tom. Nepochopitelně.
Obrazovko díky. Seriály zachraňují nemocné. Co jiného dělat před večerkou než sledovat šťastné životy jiných? Siesta končí v 19.30. Sestra rozdává druhou večeři – jogurt s …? Rohlíkem! Překvapení, že?
- Noci jsou tu nejhorší. Nemůžu spát, když se přes den skoro nehýbu. Schází mi aktivita. Doma jsem sportovala, jezdila na kole, běhala se psem, chodila do posilovny. A tady? Nic! Dá se tu cvičit?
- Dá, občas. Záleží na tom, s kým jsi v pokoji. Pokud jsou všichni v pohodě, můžete večer nebo odpoledne v klidu posilovat. Jen bacha na sestřičky, dělají občas neohlášené návštěvy.
- To jako vtrhnou do místnosti bez zaklepání?
- Jo, bez skrupulí. A hlavu si s tím vážně nelámou… O Vánocích tu jedna dokonce v nemocniční kuchyňce pekla cukroví. Pěkné adventní provonění.
- Může tady vzniknout kamarádství?
- Čtvrtrok je na spřátelení dobrá doba. Ale tady? Asi ne. Nejsme v realitě, jsme v ústavu. Koukáme si do talíře, kontrolujeme, kdo má o knedlík méně a hlídáme se navzájem. Přežíváme. Málokdo se sem znovu nevrátí…
PPP – poruchy příjmu potravy. V moderní době záležitost více než známá. Začíná se objevovat u dětí už od věku dvanácti let. Neuvěřitelně brzy a neskutečně smrtelně!
Možná spíš PPPs – poruchy příjmu poznání sebe…
Psáno s myšlenkou na Soňu. Byla krásná, inteligentní a vychrtlá. Bez anorexie neuměla žít.
Zdarec.
Tak teda s PPP mám kolem rozhodně více lidí, než bych chtěla (vlastně už nemám (ne, neumřeli) ). A možná proto mi ten článek přijde… divnej. Promiň Lucianko, to nic proti tobě, článku, nebo tak. On je asi schválně psaný takovým stylem…
Zas komentář, co?
Noemmi,
zadne promin. Proste mas nazor. A to je dobre, jak jinak
Jen, omlouvam se, nevim, co tim myslis. Lide s PPP kolem tebe neumreli, tudiz uz se s nimi asi nestykas. Styl clanku vadi proc? Nejasny, hloupy, jaky vlastne?
Asi je to psáno ze strany pacienta, který se vlastně ani moc vyléčit nechce. Každý by si měl uvědomit, proč vlastně do té nemocnice jde a jak mu mohou pomoci. Článek je vlastně takové negativum, co vlastně mi ti doktoři chtějí???? Naučit se jíst? Che che…To já přece umím…jenže jen s A nebo B. Jenže to bohužel už pacienta nenapadne a proto si léčení tak oškliví.
Jo, jsou už prostě jinde, já taky, a nestýkáme se…
Mi „vadí“ ten styl, asi že je takový strohý. Vidím za tím konkrétní lidi, kterým nikdo nedokázal pořádně pomoct – ať to byla rodina, takovéhle zařízení… a taky jak se to táhne a ikdyž už třeba jsou schopni „normálně“ fungovat, tak vlastně nejsou…
Prostě za tím článkem vidím tuhle kamarádku, a támhletu holku, a on ten článek vůbec nevyznívá tak hrozně, jak hrozně vypadaly jejich životy.
Noemmi, já musím nesouhlasit. Lucianko přečetla jsem to jedním dechem a naopak vystihla si pocity nemocných dívek naprosto dokonale. I já mám ve svém okolí pár případů – některé dopadly naštěstí happyendově, jiné se v tomhle hnusu plácají dodnes! Je to nemoc, kterou přesně jak říkáš většinou tatínkové nejméně chápou, vždyť co je jednoduššího než se pořádně najíst? Pro tyto dívky nejíst znamená určitou moc, jsou hrdé na to, že se dokáží na rozdíl od ostatních kontrolovat. A hlavně, ony nevidí jak jsou vychtrlé, mají opravdu moc zkreslené vnímání svého těla.
Lucianko, moc díky za krásný článek.
Noemmi,
i ja mam v kazde napsane vete schovanou konkretni situaci, zazitek, cloveka. „Strohost“ je prostredkem pro nespadnuti do prilisneho sentimentu. Proste popis toho, jak to v nemocnici chodi. Nebo spis jak jsem to mohla vnimat ja.
Pises „kterým nikdo nedokázal pořádně pomoct“. Prvni, co se ale musi zmenit je v mozku nemocneho.
Nechtela jsem, aby text vyznival nejak „hrozne“. Uz od zacatku bylo stanoveno, ze nebudu nikoho strasit, spis se snazit kouknout trosicku do zakulisi.
Tyno,
bohuzel se rika, ze jak dlouho pacient s touhle nemoci zije, tak dlouho se z ni dostava. V leceni nejsou vyjimkou starsi zeny, mamy nekolika deti; paradoxne se leci s pacientkami ve veku svych dcer.
Zkreslené vnímání svého těla – vyzkoušet se dá pěkně na této stránce – http://www.pppinfo.cz/vyzkousejte_test_bodyimage.asp
Bohužel, ani objektivní posouzení nemocným oči neotvírá.
No je pravda, že ten článek je o nemocničním zařízení, ne o mých kamarádkách:)
A že musí chtít samy, to vím. Já to myslela tak, že je nikdo nedokáže přesvědčit, aby chtěly…
A že si připadají zajímavé a kdovíjaké ještě – jo, to připadají, dělá jim to dobře, a to mi snad přijde úplně nejstupidnější…
Noemmi, ani bych neřekla, že si připadají zajímavé, naopak co nejvíce svoje sebetrýznění schovávají před ostatními. Rozhodně se tím nijak nechlubí – to jen mezi sebou soupeří kdo zhubnul více a kdo snědl méně. Okolní svět je jim vlastně dost u….
ale tyckoidni (jinak hubena) postava prece neznamena, ze holka je nemocna ppp. vim, neni to receno, ale clanek tim hned zacina..jako bys byla jedna z tech, co zavidi..mozna se mylim.kamaradka je hubena a je perfektne zdrava, akorat chodi do sokola:)
Tyno když mi popisovaly, co dělají, zajímavě si připadaly dost (na mlj vkus). Když je okolí přemlouvalo, ať něco snědí, též jim to dělalo dobře…
Možná znám jiné typy (ony totiž ani nebyly nijak extra hubené, prostě jen nejedly, když už jo, tak zvracely, projímadla, občas si poškrábaly ruce a nohy žiletkama…)
Já k tomu mohu říci jediné…N ějaký ten pátek jsem byla v psychiatrické léčebně Jihlava (ale jako ta ´zlá´ v bílém plášti). A můžu říct, že záleží na konkrétním ústavů a ne všude to vypadá jak v ústavu tady popisovaném
I to na mě působí trochu depresivně, že jsou zaměstnanci většinou považováni za příšery, které zakazují, poučují a přikazují:)
Většinou nikam komentáře nepíšu, ale tady jsem musela. Díky tomu, že jsem si přesně tím, co je v článku popsáno prošla a vlastně procházím doteď. PPP se nedá úplně vyléčit. Bohužel mě změnila doživotně. Chtěla jsem Ti, Lucianko, napsat, že s Noemmi rozhodně nesouhlasím. Naopak bych řekla, že je to napsáno až s neuvěřitelnou citvlivostí a znalosti problému. Ani bych neřekla že je to strohost – není to správné slovo. To je bohužel realita v podání PPP. Jinak všem přeju všechno nej do Nového roku 2009.
Já se přidávám k těm, kterým se článek líbil. Moc se mi líbí a líbí se mi na tom právě to, čemu Noemmi říká strohost. Že to nejsou citové výlevy ani tvoje, ani pacientek. Že je vidět, že těm holkám je okolní svět těžce u *, že je to změnilo natolik, že nedokáží komunikovat na stejné úrovni se svými návštěvami. Žijí v jiném světě. Nedokáží se sblížit ani mezi sebou a i kdyby byl nemocniční personál sebelepší, prostě jim na vztahové úrovni nic nedá. Není to jejich chyba, jen spolu v léčebně žijí dva různé světy, které se nikdy nemůžou propojit. Může se to podařit u jednotlivých pacientek, po dlouhé době, ale jako systém to prostě funguje tak, jak o tom píšeš.
Teď jsem zase zobecněním urazila slušně velkou skupinu lidí, ale co už se mnou
ach jo. takova shoda. no dobre, ja se nedam,
uprimne,pisete jako denik blesk. ach, ana, fenomen dnesni doby! ach chuderkove, ktere sedi v dennim stacionari a vegetuji..jako by ty holky byly nesvepravne. nevim. ja jsem chronicka anorekticka(no vlastne uz byvala chronicka anorekticka), a za tu dobu jsem stihla ukoncit vysokou, oscilujic mezi vahou 39 a 41, s obcasnymi skoky do 37 a 45 (njn dodnes mam dve vahy) – ted studuji doktorat, zaroven bojuji se svou nemoci – a rozhodne by me nikdo o stacionare nedostal. metody, ktere tam jsou, nejsou tak docela idealni, a pomery, ktere tam panuji, nejsou rozhodne jen dilem stavu nemocnych. vzdycky jsem to vedela, vzdy jsem bojovala, ale zavislost na vlastnich kostech je zavislost, jako kazda jina. nedela to z cloveka chudinku. je na kazdem cloveku, jak se s tim popere. a musi dospet do toho, ze se bude chtit prat. je zbytecne o tom nekonecne psat – a to rikam ja -a je absolutne mimo psat o poruse prijmu potravy na blog, ktery se zabyva jidlem. proc? aspon se tim trosku zabyvejte, nez o tom napisete. ta sentimentalita mi opravdu vadi. prectete si par desitek blogu, co ty holky pisou. nektere jsou absolutne mimo, a nejake blbe rohliky tomu moc nepomuzou. (a pozor na pocit nadrazenosti, ktery je zakamuflovan jako litost. samozrejme, nektere z nas zemreme. 10-15 procent z nas zemre. „pysnime se“ psychickym onemocnenim s nejvetsi umrtnosti. ale neni to jako rakovina. jsme jako fetaci. a ja, napriklad, jsem velice daleko od toho, abych litovala nejakeho fetaka, ktery se predavkuje). ale zaroven mnoho z nas jsou tvrde. zvlaste kdyz jako spoustec nemoci stalo nejake zneuziti nebo neco podobneho. myslite, ze ty holky vam to vyklopi, jen kdyz se je zeptate. a myslite, ze muzete o necem psat, kdyz jste neudelali jiny, nez povrchni obrazek?
a navic – sice nemocni (jsou mezi nimi i kluci) ppp jsou magori (beru:) ale podivejte te se – copak situace, dejme tomu, predvanocni, neni vicemene schizofrenni? nekonecne recepty nejakeho priserne tucneho peciva a masa, a po vanocich nekonecne diety a deprese kvuli tomu brichu? cim to vanocni prezirani se je lepsi? co je to za tradici? vzdyt nikdo nerika, ze nekdo musi hladovet, ale myslim, ze mnohe holky s tim zacnou, prave kdyz vidi ty stravovaci navyky kolem. kdyz vidi vlastni matku, jak kyne a nadava si kvuli tomu a rikaji si – takova nikdy byt nechci, radsi zemru (podotykam, neni to muj pripad, ale spis neco, co jsem vycetla z mnohych knih a blogu – a ujistuji, precetla jsem o tom vic, nez vy, i kdybyste k tomu nahodou cetly vubec neco) nebo kdyz vidi nacancane maslove dorty v zenskych caopisech a HNED VEDLE reklamu s vyhublou modelkou. neni treba se zabyvat spis tim? vam se zda, ze se to da ustat, ze to neni tak strasne. ale tem holkam, ktere s ppp zacnou je 15! nemohou se jeste normalne rozhodovat. nedokazou rict – vykaslu se na to, jak ta modelka vypada, protoze je to stejne pocitacove upravena nasvicena fotografie, a vykaslu se na ten dort, protoze nic mi neda. je to obrovsky tlak. a je to jen jeden bod problemu; takze neni vhodne, abyste celou komplexni vec s ppp zjednodusovali na to, ze se chteji citit nadrazene.
tak je to zatim vsechno. dekuji za pozornost
Lil prvak chci říct, že nikdo neříá, že je to o tom, že se chce nadřazovat.
A druhak chci říct, že v patnácti člověk rozhodně není tak blbej, jak píšeš.
Lucianko tleskám. Článek je napsaný tak akorát, problém je to obludný a nemyslím si ani, že je psán stroze, ani že my, co tuto nemoc nemáme, jsme nadřazení. Zjednodušený pohled to také není, ano, toto je blog o jídle a pohled na tyto poruchy k tomu bohužel neodmyslitelně patří. Dokud si tyto dívky připadají zajímavé, jsou nemocné. Je pravda, že se musí změnit samy, ale určitě potřebují pomoc.
Mimochodem, z příspěvku lil si nějak nejsem jistá, zda je fakt vyléčená – ale to musí vědět ona sama…
hm…jak jsem naznacila, tak ne. to, ze clovek dosahne nejake vahy, neznamena uzdraveni, to mate stejne, jako s alkoholismem – clovek se „vyleci“, ale nesmi se napit:) to bych mozna ani nepsala tak rozhodne. vim, o cem mluvim(a dodnes se me to dotyka, takze jsem alergicka na to, ze nekdo o „mem“ problemu informuje nespravne a zjednodusene).
[16] „dokud si divky pripadaji zajimave, jsou nemocne“ je prave takovy zjednodusujici pohled cloveka, ktery nema ani dostatek informace, aby posuzoval relevantnost neceho nazoru. neco jako „puvod anorexie je v rodine, kde existuje typ tzv. anorekticke matky = odtazite a narocne“. blbost, kvuli ktere dost matek melo pocity viny, a zaroven nazor, ktery dlouhou dobu zastavalo vetsina odborne verejnosti. takze nestaci se ani jenom zeptat odborniky.
chapete, o co mi jde? nic nemam proti umyslu (ani potlesku), ale ja jsem si zvykla, ze nez nekdo zacne o necem informovat, tak problem aspon minimalne prostuduje, jinak bude pronaset soudy, ktere jsou v zasade spravne, ale presto mylne. chapete, kdyby mne nekdo zacal s jistotou rikat „newtonovy zakony neplati“ (coz je pravda), ale pritom nepocital za vhodne se ani zminit o obecne teorie relativity:))
hm, mozna ma reakce se zda nekomu moc prudka a prehnana, ale zase opakuji, nechapu to nacasovani a nechapu, proc clanek zacina zminkou o vosim pasu – prece dobra postava a stihlost nema nic spolecneho s an a to, ze vetsina z lidi tady opravdu bude muset po vanocich hubnout, taky ne:)
14. ALe ty holky nesvéprávné jsou. Jsou nemocné a to nemocí, která je svéprávnosti zbavuje, stejně jako jiné závislosti. Pokud ty to už zvládáš, blahopřeju, i když je jasné, že následky si poneseš celý život.
Jinak k článku: pokud léčba opravdu takto funguje, přijde mi to smutné – proč tam třeba platí ten zákaz používání soli a koření? Aby si ti nemocní potvrdili, že jídlo je něco nedobrého, do čeho je nutno se nutit? A proč zákaz cvičení? – chápu, že účelem je, aby pacienti přibrali, ale opět mi to přijde kontraproduktivní – s nějakou tělesnou aktivitou by možná přibírali pomaleji, ale zato by třeba měli větší šanci si normální váhu potom udržet. A opravdu se tolik dá na BMI, nebo se používají i jiné metody?
6: Zkusil jsem ten test a přijde mi divnej – trochu moc prvoplánovej. Mám nadváhu a pochopitelně jsem tam zaškrtnul, že nejsem spokojenej s těma částma těla, kde je to vidět – a ve výsledcích se mi okamžitě objevilo varování, že mám i tyhle části těla mít rád. Dokonce že jsem s nimi velmi nespokojen (najednou se tam objevilo „velmi“) Proč? Já je rád mám (taky jsem nezaškrtnul volbu že je nenávidím) jen s nima prostě z celkem pochopitelných důvodů nejsem momentálně spokojenej, to je vše. Takže celkově test časopisového typu – člověk, který o tom něco málo ví se slušnou jistotou natipuje výsledek předtím, než zadá odpovědi. Takový test na stránkách, které se snaží pomáhat může působit kontraproduktivně…
14: lik, mně právě vůbec nepřipadá, že by to z toho článku vyznívalo, že holky v léčebně jsou chudinky! A jak už tu lucianka psala, opravdu se tím zabývala. Pokud za každou větou stojí příběh, těžko se jí dá vytýkat, že o problematice málo ví. A že ji tu nepodkládá vědeckým hlediskem a nezohledňuje různorodost jednotlivých pacientek? Nepíše přece životopis. V tomhle článku jde víc o to, co ty holky (ano, vím, že tam jsou i kluci, ale je jich výrazně méně) spojuje, než co je odlišuje. Osobně považuju za „tvrdého“ člověka, který nedokáže litovat feťáka, který se předávkoval. Proto nevím, proč bych na určité úrovni neměla anorektičky litovat, obzvlášť pokud spouštěčem nemoci bylo zneužití, které se sebepřijetím zamává jako jen málo jiných situací.
Pokud jde o schizofrennost kultury, bylo by to na dlouho, spousta z našich schizofrenních přístupů má kořeny ve víře, na které tahle kultura vyrostla a je to daleko komplikovanější debata, než do jaké jsem tu ochotná se pouštět.
Samozřejmě ideál vyhublých modelek není zdravý ani fyzicky, ani duševně, ale mám pocit, že na jeho přiblížení realitě se postupně pracuje. Pokud se do britské miss dostala finalistka s 80kg, jsme na cestě nápravy (čímž neříkám, že to je zdravá váha, ale někde se začít musí).
ad 18. načasování mezi povánoční diety i zmínku o vosím pase naopak velmi chápu. Kdy jindy psát o riziku bezhlavých diet? Copak anorexie nemůže mít úplně nevinné začátky? A nepatří vosí pas na přední místo žebříčku hodnot značné části dívek z ústavu?
a ještě ad hrubá zjednodušení – jsou zcela nezbytná. Tvé tvrzení, že většina lidí tady bude muset po Vánocích hubnout, je stejně hrubé zjednodušení jako moje tvrzení, že pro většinu anorektiček je vosí pas na předním místě v žebříčku hodnot.
Vlaďko, to je perfektně napsané! Musím říct, že mi to všechno ještě večer vrtalo hlavou, vypíchnutí např. z textu, co jsem napsala – dokud si dívky připadají zajímavě, jsou nemocné – za tím si stojím. Prostě si musí připustit, že si škodí a ne že jsou zajímavé a okolí jim závidí štihlost. Ale pokud je to vytržené z kontextu, vypadá to jako blud. Stejně jako zevšeobecnění, že všichni se přes Vánoce ládují a pak drží dietu.
[20] dekuji za rozumny nazor. k vosimu pasu, ehm. nevim. mam li bmi 20 mam pas 62(cm, jsme v metricke soustave:); mam li bmi 14, tak mam pas 57, coz zas neni takovy rozdil(a opravdu hodne holek nikdy ani nemelo to bmi vetsi, nez 20-22); a nemyslim, ze by to stalo u zrodu vetsiny onemocneni, to uz spis ta vaha (tou je clovek posedly,souhlasim).opravdu jsem cetla blog divky, ktera mela pas 58 a zacala hubnout. rizikova je mozna „hruska“,ale nikoli bricho.
ale povaha ruznych pripadu je jina, videla jsem zaznam, kde holka merila ruku hodinkami, a musel to byt stejny prumer od zapesti az po rameno (nepamatuji si, jestli delala opravu na loketni kloub, ale podle me musela, protoze opravdu mela ruku u ramene stejne tlustou, jako zapesti – coz je daleko k urovni „mit vosi pas“. ten je jeste docela zdravy:). problem dnesni modni siluety neni v pasu, ale v tom, ze je prijimana chlapecka rovna vypracovana postava (jak jsem cetla v jedne knize, tvurci dnesni mody zjevne chteji, aby se z zen stali chlapci. HUBENI chlapci). nemame k tomu ani ty nejmensi geneticke dispozice. nebo aspon 90 populace ne). otazka extremnich diet (tim spis „zarucenych vyrobku“) s an taky vetsinou nesouvisi, holky se tomu vetsinou smeji; problem vetsiny z nich je spis ten, ze neji. a nekdy staci, ze jenom dusledne dodrzuji dobre minene rady v casopisech; az si zacinaji myslet, ze ty rady jsou moc mekke.
a pokud bych chtela vyzdvihnout jen jednu zakladni pricinu, tak z meho nazoru to neni ani vaha, ani miry, ale pocit stoprocentni kontroly nad zivotem – aspon nad jeho casti. o telu si mysli clovek, ze ho vlastni,a je jen otazka, jak to souvisi s dejme tomu, sebenenavisti. skoro kazda holka v puberte hubne, ale nemusi to byt od zacatku spatne, a nemusi to skoncit za kazdych okolnosti anorexii, takze bych nedavala dohromady kazde hubnuti a dane psychicke onemcneni.
[21] no prave ze sveho pripadu si mohu usoudit, ze to neplati vzdy. kdyz jsem pripadala pro okoli zajimava, nesnasela jsem se; kdyz jsem se zacala libit, okoli se me zacalo desit:) a ze bych se nekdy zabyvala tim, jestli mi okoli zavidi stihlost nebo ne? opravdu si na to nepamatuji. ano, nektere jasne vyhranene pripady se citi byt nadrazene ostatnim, ale spis z duvodu pychy za vlastni sebekontrolu (kdyz to ostatni se laduji)
ale beru, u vetsiny pripadu ochota „libit se ostatnim“ je pritomna. ale jen jako jeden z duvodu,ale ne klicovy. anorekticky potom dokonce kazdy zajem berou jako ohrozeni svych zvyku, sve svobody.
Omlouvam se predem vsem za nekolik dni trvajici absenci komentaru. Soucasne diky za zajimave nazory, kritiku a komentare.
Nepostihnu zrejme veskere body, ale pokusim se kratoucce obhajit to, co jsem napasala, pripadne dovysvetlit nebo doplnit to, co jsem nenapsala.
Noemmi – „A že si připadají zajímavé a kdovíjaké ještě – jo, to připadají, dělá jim to dobře, a to mi snad přijde úplně nejstupidnější…“
Píše se to i v dalších komentářích (někde), ale nejde vlastně jen o pocit výjimečnosti vůči ostatním, ale také pocit vítězství sam nad sebou – tedy něco ve smyslu: „Jo, jsem dobrá, zvládám nejíst. Nemusím dělat to, co ostatní potřebují.“
Souvisí to s touhou po dokonalosti. Část osob (nezanebatelná) s nemocemi PPP má VŠ vzdělání. K tomu více níže…
Lik (9) – „ale tyckoidni (jinak hubena) postava prece neznamena, ze holka je nemocna ppp“ – nic takoveho jsem prece nepsala. Samozrejme, vetsina anorekticek je hubena, ale v pocatcich choroby muze jejich telo reagovat ne hubnutim, ale naprosto opacne. O osobach s bulimii nebo zachvytovitym prjidanim ostatne vubec nemluve.
Ginevra,
nepsala jsem, ze vsechny sestry a doktori byli arogantni nebo zli. Rozhodne zalezi na kazdem ustavu, na skladbe pacientek, na momentalni situaci, pripadne vyhrocenych extremnich stavech. Ale to je zase zobecneni. Proste, v nemocnici oceni pacient jakykoli zajem. Pokud sestra jen laxne preda prasky a zapise vahu, dela sice svou praci, ale mohla by udelat i neco „navic“, ne? Zeptat se, precist denik… Pak nebude za „priseru“ ani tehdy, kdyz bude vyhlasena necekanymi navstevami pokoju ci ostrizim zrakem pri hlidani jidla.
lucky,
„PPP se nedá úplně vyléčit.“ Dá, musí!
lik,
“ za tu dobu jsem stihla ukoncit vysokou“ – rozhodne gratuluji! Prijde mi to obdivuhodne, vetsinou nemocni anorexii nemivaji dosttek energie zvladnout skolu, zamestnani, aktivni zivot… I kdyz na druhou stranu, dost pacientu PPP ma VS vzdelani. Psala jsem to uz v komentari Noemmi. Setkala jsem se s vysvetlenim, ktere uz tu take padlo – jsou to osoby se zvysenou ctizadosti, touhou po uspechu, dokonalosti. Na radu otazek, ktere jim doktori a okoli kladou po duvodech sveho nemocneho konani, dokazou najit milion inteligentnich odpovedi a duvodu, proc prave oni dokazi a mohou a budou s nemoci zit.
„a je absolutne mimo psat o poruse prijmu potravy na blog“ – to si absolutne nemyslim. Jidlo patri k zivotu, k tomuto blogu. Tema, ktere mame techto 14 dni jsou diety a vse s nimi souvisejici. Prilisne dietarstvi je jednou z cest k PPP. Proc tedy nepsat o teto problematice i zde?
„aspon se tim trosku zabyvejte, nez o tom napisete“ – proc myslite, ze jsem se tematem nezabyvala? Nemyslim, ze bych vam mela vypisovat seznam literatury, jen mi prosim napiste, co v textu vas k teto myslence vede.
„jsou mezi nimi i kluci“ – mate samozrejme pravdu, omlouvam se za zjednoduseni ve prospech 90% pacientek.
Kytka,
„proč tam třeba platí ten zákaz používání soli a koření?“ – to je opravdu otázka. Údajných důvodů je několik, mě osobně neuspokojil ani jediný. Sůl = zadržování vody v těle; zvykněte se jíst pravidelně a tak, aby vám bylo jedno, co jíte – chuť není rozhodující, hlavně jde o časový harmonogram naycení; sůl a koření jsou věci, které vedou k rozlišení – někdo má chuť na ppeř, jiný na kmín – teď se léčíte, nemusít se tedy odlišovat.
„A proč zákaz cvičení?“ – někteří pacienti jsou opravdu kost a kůže a v první fázi jde o to „vykrmit“ jim mozek, aby byli schopní uvažovat a srozumitelně mluvit (bohužel opravdu). V těchto případech jde skutečně o každé deko… U ostatních je povoleno 3x týdně 30 minut (buď cvičení= masáž, cvičení=relaxace nebo cvičení=protahování).
„A opravdu se tolik dá na BMI“ – bohužl ani. Váha, potažmo BMI rozhodují o vycházkách, účastech na psychoterapeutických skupinách, příp. víkendech doma či dokonce návštěvách.
Lik,
„nepamatuji si, jestli delala opravu na loketni kloub“ – loket vynechala.
Zajímalo by mě, jakou úspěšnost taková léčba má. Z mého laického pohledu je dost drastické vykrmovat dívky, které odmítají cokoli jíst, zrovna rohlíky, knedlíky a karbenátky. Z extrému do extrému. Neměly by se spíš naučit jíst postupně a normální rozumnou zdravou stravu? Třeba by pak méně přemýšlely o tom, kam ten přebytečný rohlík schovat. Já vím, některým jde o život a tam se na chutě asi moc nehledí. Jinak díky za zajímavý článek, které se podle mě do blogu o jídle hodí velice dobře.
Markyzo,
setkala jsem se s cislem 25 %. To znamena vylecenych, 5 let po lecbe zdravych pacientu. Ale bylo to jen ustne na jedne prednasce, takze to nemam podlozene nejakou odbornou literaturou. Jde o to, kolik lidi lecbu vubec nenastoupi, pripadne (omlouvam se za drsnost) zemre na jinou pricinu – treba zapal plic.
Osobne vim, ze rada pacientu nebyla v ustavu poprve, pripadne absolovali cestu z nemocnice do nemocnice (konkretne detske oddeleni v Motole – nasledne lecba pro dospele nad 16 let).
Po kazde lecbe vzdycky odchazeli s pevnym predsevzetim, ze „sem“ uz se rozhodne nikdy nevrati. Rada dovedla i nejaky cas dodrzovat pravidla nastavena v lecebne. Bohuzel jen nejaky cas.
27: A zkoušel někdo v rámci léčby analogickej postup jako u lidí s nadváhou? Tedy když se lidem s nadváhou doporučuje nikoliv drastická dieta, ale změna celýho životního stylu tak, aby bylo možné jej dodržovat trvale – u pacientů s mentální anorexií, kteří už nejsou v bezprostředním ohrožení díky podvýživě udělat to samý, tedy naučit je ne extrémní výkrmnou dietu, ale normální zdravej udržitelnej životní styl? Je fakt, že je to komplikovaný tím, jak má většina takovejhle pacientů zkreslený vnímání svýho těla a bohužel určitě taky tím, jak vypadá nemocniční strava jako celek, tedy i na odděleních, který s poruchami příjmu potravy vůbec nesouvisí (dle mých zkušeností naštěstí získaných jen zprostředkovaně strašně), ale stejně by to imho za pokus stálo.
mám pocit, že důvodem těchto jídel je jednak nijak kvalitní závodní stravování v nemocnicích a zároveň i to, že pacienti se musí naučit jíst všechno a jídla se nebát – co může pak být lepšího než karboše, bílé pečivo, máslo, knedlíky a vše ostatní, čeho se nemocní bojí nejvíc! Ono totiž hodně z „vyléčených“ snadno sklouzne do jiné zavislosti např. vegetariánství, pouze BIO, vše „zdravé“…. a to pak sice jedí, ale za nic na světě by do pusy nedali smažený sýr, knedlíky, karboše, rohlíky…..
29: No jo, jenže neříká si tahle jednostrannost o výkyv do druhého extrému okamžitě po vymanění se z kontroly? Tedy po propuštění a poté, co opadne počáteční zvýšená pozornost okolí? Psal jsem normální zdravej udržitelnej životní styl a do toho podle mě knedlíky, máslo, bílé pečivo atd. jednoznačně patří. Ale netvořej ho z 99%.
Ano souhlas, ale to je už zas o té nemocnciční stravě obecně o které jsem psala….bohužel v závodním stravování se ničeho jiného povětšinou moc nedočkáme
Milá děvčata a chlapci,celý život je velká vysoká škola, jednou jsi nahoře, jednou dole. Važte si hlavně toho zdraví – opravdu ho za žádné peníze nekoupíte a jestli jsem hubená, akorát či tlustá? Každý máme jiný základ, i to číslo hubenosti je pěkně ošidné!
Také čtu o různých dietách, zaručeně kvalitních…prosím jezte pravidelně, nikdo Vás nenutí do toho co neladí Vašemu oku ani žaludku…
A alkohol? Snad také po malých doušcích!
Je mi z toho článku smutno, ale přesto držím palce všem, ať postiženým, či okolí. .