Stoly a stolky, hýbejte se
Knížka Turning the Tables (aneb The Insider´s Guide to Eating Out) mi dělala společnost celý minulý týden. Nemohla jsem ji odložit, dokud ji nepřečtu (nebo dokud nebudu muset jít urgentně dělat něco jiného). Nehltala jsem ji však samou nedočkavostí, co přinese další řádek, ale proto, abych ji už konečně měla z krku.
Turning the Tables pochází z klávesnice docela významného internetového hráče v oblasti jídla – napsal ji ceněný a oceněný Steven A. Shaw, který má na svědomí víc než tisíc restauračních recenzí, mnoho rozhovorů s uznávanými šéfkuchaři a především vybudování komunity eGullet.org. Rozhodně se dá říct, že toho o jídle ví víc, než stačí na jeden lidský život a že jeho jméno na přebalu knížky působí velmi slibně. Tak proč mám z jeho prvního knižního počinu tak smíšené pocity?
Možná je celá knížka dost rozporuplná. Mísí se v ní popisy života v restauračním zákulisí a autorovy pokusy stát se rovnocenným členem kuchařského týmu s hlubokomyslnými úvahami o jídle; míchají se v ní životopisy známých amerických šéfkuchařů dneška s úvahami o obchodní stránce vznešeného fine dining; a tlučou se v ní argumentace ve prospěch autorových názorů se seznamem věcí, které kde ochutnal. Některé pasáže jsou nudné, některé průměrné a některé – konečně! – můžete prožívat naplno, jenomže těch je docela málo (přesto však byly tím jediným důvodem, proč jsem knížku nemohla odložit). Chvíli to bohužel vypadá, že se Steven A. Shaw jen snažil poskládat dohromady autorskou smlouvou předepsaný počet znaků a jediné, co z toho pak čtenář může pochopit, je skutečný význam autorovy přezdívky. Pokud jste ještě neslyšeli o člověku, který si říká The Fat Guy, hádejte, kdo to je?
Podobné rozčarování mě nepotkalo jen u téhle knížky. Už nějakou dobu se nemůžu zbavit pocitu, že knížky světoznámých foodbloggerských celebrit (a že jich poslední dobou do tištěného světa proniklo docela hodně, namátkou Chocolate and Zucchini, Gluten-Free Girl, Amateur Gurmet či Delicious:Days) jsou spíš čtením ke kávě než opravdovým průvodcem ve světě jídla a vaření. Jsou zábavné a přináší nový pohled na věc; večeři podle nich taky občas uvaříte, ale stejné nadšení, se kterým hltáte nové příspěvky na jejich blozích, se prostě nedostavuje. Dobrý fejetonista prostě nemusí být dobrý romanopisec a vice versa, což se v tomhle případě stačilo slušně projevit.
Jak to vidíte vy? Patří blogeři do knižního světa, i přes své chybějící žurnalistické nebo literární vzdělání (nahrazené jen nadšeným zájmem o věc a neuvěřitelnou snahou se sebevzdělávat ve dne, v noci i v tramvaji)? Vím, že v tomto případě nesu svou kůži na trh, ale váš názor mě nesmírně zajímá. Stejně jako závěrečné varovné zmínky v blogerských knížkách, že autor už chystá další počin.
Já bych chybějící žurnalistické či literární vzdělání považovala jedině za přednost. Aspoň se hned ukáže, co v autorovi vlastně je. Navíc blogeři by díky odezvám svých čtenářů mohli vědět, co se bude líbit. Je už jen na nich, jestli se podle toho vážně zařídí a vyberou si to, co se bude líbit největší možné podmnožině čtenářů, nebo jestli se budou snažit vyhovět všem a proto se jejich knihy nakonec nebudou líbit nikomu.
A taky si myslím, že čeští blogeři jsou na tom líp (ať už je to tím, že se drží „svého kopyta“ a neodchylují se od zaběhaného stylu svých blogů, nebo tím, že mají schopné editory). Možná taky proto, že náš trh je nepoměrně menší a nakladatel prostě nepustí do světa něco, u čeho nemá aspoň naději, že mu to pokryje náklady.
Kolik znáš schopných českých editorů? Já jednoho, a ta je teď na mateřské a jen tak pracovat nezačne. Pak tu je další věc, co se líbí na internetu, nemusí se líbit v knížce, je to trochu jiný okruh čtenářů. No a nakonec s tím nakladatelem už vůbec nemůžu souhlasit, v oběhu je tolik knížek, co si ani na své náklady vydělaly jen tak tak s odřenýma ušima anebo vůbec ne, velikost (nebo spíš malost) trhu to jen zhoršuje.
Prostě mám pocit, že spousta zahraničních nakladatelů vydá knížku jen proto, že je blog úspěšný, a pak se nestačí divit, jak má krátkou regálovou životnost a malý ohlas.
Mě čeká v poličce dost podobně vzniklá knížka – Waiter Rant – behind the scenes of eating out. Jsem na to docela zvědavej a četl jsem Bourdaina – Kitchen confidentials, což bylo docela zajímavý.
Rozhodně pokládám blog za jinej žánr, než knihu, takže pokud autor zajímavýho blogu napíše mizernou knížku, nebudu se divit. Na druhou stranu si nemyslím, že pro psaní knih je potřeba žurnalistický nebo literární vzdělání. Někomu to může pomoct, někdo to nepotřebuje, někomu to může i uškodit, když se pak příliš nechá svázat formálními požadavky.
Prima téma!
Psát blog je strašně snadná věc, no a po pár ohlasech má bloger pocit, že na knihu „má“…Jenže ono to není totéž, co unese net, papír neunese – dobrá poznámka Kytky: je to jinej žánr! Na to by nikdo neměl zapomínat…i ten okruh čtenářů se liší! Blog nesnese moc dlouhé texty, spíš tu směs, přeskakování , odskoky a pestrost, což v knize naopak ruší, jak píše Florentýna.
Taky mám zálusk na jednu knížku z foodblogu, která tedy ještě nevyšla, tak časem poreferuji, měl by tam být i zajímavý osobní příběh.
Mluvíte mi oba z duše a na ty vaše vlastní zážitky jsem dost slušně zvědavá. Není to tak dlouho, co jsem četla autobiografii Gordona Ramseyho – Humble Pie, a byla jsem z ní nadšená, přitom to není žádný spisovatel a slova si ani v písemném projevu dvakrát nevybírá. Spíš to vypadá, že se tady rýsuje jakýsi blogerský syndrom knižního trhu
Já schopné české editory neznám
Na internetu se publikuje jinak, ale styl se dá nacvičit dobře. Pokud se člověk trochu snaží a necpe za každé české slovo anglickou zkratku. Přece jenom je to psané slovo a přes určitou neformálnost použitého média vidí, co za sebou nechává. Stojím si za tím, že je to dobré tréningové pole. V tom mají jídlopisci výhodu. Jiní autoři málokdy začínají u blogů a málokdy se vůbec ještě k blogu dostanou.
Kytko, já se budu hodně divit, pokud dobrý bloger napíše kniho, která mi nesedne stylem. Obsahově je náročnější knihu utřídit, ale i k tomu je blog užitečný, protože
Vilemino, směs, přeskakování, odskoky a pestrost fungují vždycky v rámci celého blogu, ale ne v rámci jednoho článku. Neberu jako vzor celý blog, ale jednotlivý článek. Ten je knize o jídle tím, čím je povídka beletristické knize. I krátký článek musí mít hlavu a patu, potřebuje strukturu. Autor by měl na začátku vědět, odkud kam chce v článku dojít. U krátkých článků s malým obsahem informací to nevypadá jako nutnost a mnohým z nás to jde tak nějak samo. Zato u delších, informacemi nabitých článků je nutné utřídit si nejen informace, ale i jejich strukturu a provázanost v rámci článku. A to by se očividně hodilo knize Turning the Tables, jejíž autor je takový přirozený talent, jemuž jde všechno samo. Tady bohužel našel své meze.
6. Nevím, já vidím dost výkyvy i u některých autorů knih – třeba i tak, že jedna kniha se mi líbí hodně a jiné od stejného autora vůbec ne. Takže změna kvality u přechodu z jednoho média na druhé (blog-kniha nebo i kniha-blog) by mě právě vůbec nepřekvapila.
Flo, s radostí jsem si přečetla tohle knižní téma. Myslím, že požadavky na psaní blogu a knihy jsou odlišné, cílová skupina se také liší. Ne každý bloger má schopnost přenést text do knižní podoby, ale zcela jistě je motivován a povzbuzen reakcemi čtenářů webu/blogu. Alespoň trocha formálního žurnalistického/literárního vzdělání při psaní knihy není na škodu; v případě jeho absence by měl/a zasahovat editor/ka (schopná redakce).
Tak já si myslím, že na to, aby člověk napsal dobrou knihu nepotřebuje žurnalistické nebo literární vzdělání. A nepotřebuje na to ani psát blog (tedy jako že to spolu nesouvisí).
Na blogu třebas leccos natrénuje a určitě se zlepší, ale jak jste se shodli, úspěšný blog nerovná se úspěšná kniha, a stejně tak žádný blog nerovná se neúspěšná kniha.
Momentálně tu mám jednu českou autorku, a jestli dobře počítám (zpaměti, až tak ráda ji mám), vydala už osm knih. Četla jsem z nich šest. Pokud vím, nemá blog, a nemá ani to vzdělání (má VŠ jiného směru).
Upřímně, její první kniha a to, co vydala naposled se nedá moc srovnávat. Ale ani první kniha a kterákoli z těch dalších. Prostě ta první je sice taky hezká, ale ty další jsou mnohem, mnohem lepší.
Píše prostě skvěle, je o ní zájem, když v tom pokračuje, a pokud vím, začala s tím když byla s dětmi doma na mateřské (a to se obecně bere jako to intelektuálně horší období ženy:) )
Naopak, plno v oboru vzdělaných lidí píše tak, že si tím na sebe asi příliš nevydělají. A je to asi jako se vším – pokud si někdo musí nastudovat, jak malovat, aby jeho obrázek za něco stál, namaluje sice pěkný obrázek, ale opravdový umělec to není. Teorií se dá vylepšít hodně, a mnoha lidem to stačí. Ale prostě „TO“ tam není
.
Ještě jsem chtěla najít nějakého známého autora, který studoval ideálně třeba strojírenství:)
Viewegh studoval pedagogiku a češtinu. Čestina s tím sice souvisí, ale není to přímo nějaký literární směr, ne?
Pokud studoval češtinu, má literární vzdělání, protože se musel naučit psát a musel se naučit poznat dobrou knihu. Právě Viewegh mi připadá jako vzor toho, že se dá kniha napsat dobře, čtivě, řemeslně správně, ale „TO“ tam není. Ale to je můj osobní názor, je příliš oblíbený, než aby se tu se mnou všichni shodli.
Noemmi, koho čteš? Dělej reklamu, zajímá mě to. Já znám tak ještě Monyovou, ale ta už vydala knih nespočet, takže ta to nebude. Dál se v současných autorech moc neorientuju.
Já jsem měla na mysli Hanku Pinknerovou, jenže teda ta tu češtinu má asi taky (má pedagogiké vzdělání, ale teď přesně nevím co). Ona není nijak masově známá. Píše fejetony, a mě se prostě líbí.
Třeba tu:
http://www.moje-rodina.cz/vztahy-a-intimita/navod-k-pouziti.html
Asi to tedy nebyl úplně dobrý příklad.
Jo, a od viewegha jsem nečetla nic, a viděla jsem Účastníky zájezdu, a jelikož soudit autora podle zfilmování jeho knihy je blbost, napíšu jen, že se mi líbilo možná prvních deset minut.
12. Z Viewegha doporučuju jeho první knížky až právě po Účastníky zájezdu, ty už se mi líbili tak napůl (některý dobrý části, ale taky nic moc místa, když si podle mého názoru příliš potřeboval vyřídit účty s literárními kritiky a bývalou manželkou) Další knížka už mě nezaujala skoro vůbec a ty následující jsem už nečetl, takže nevím.
Hanka Pinknerová, manželka Oty Pinknera kytaristy? Tak o té jsem už dlouho neslyšela a nečekala bych, že o ní uslyším tady
To je milé překvapení. Jak už tu řekl Kytka – někomu formální vzdělání prospěje, jinému uškodí. Jestli jí prospělo, jenom dobře 
Já se Viewegha systematicky bojím. První knihy jsem nečetla, styl má dokonalý, i jemu formální vzdělání prospělo, ale nelíbí se mi pohled na svět, který mi nabízí. A to je bohužel věc, která se obvykle nijak radikálně nemění.
14: Právě, že v tomto případě mám dojem, že k té změně došlo, bohužel pro můj vkus ne tím správným směrem. Doporučuju zkusit třeba Báječná léta pod psa.
Dobře, zkusím. Pokud se k tomu ještě dostanu. Mám spoustu autorů „na jedno použití,“ kterým už další šanci dávat nechci. Vieweghovi ještě šanci dám, Havel dostane právě jen tu jednu. A Steven A. Shaw nejspíš nedostane ani jednu. Ztrácet čas umím i jinými způsoby než pročítáním knih, které se mi zaručeně nebudou líbit.
Vladko, Bajecna leta pod psa je paradni knizka, fakt
Havel (prý) není špatný dramatik. ALe měl se držet svého kopyta:D
Vlaďko, jo, je to manželka Oty Pinknera. Ty jsi vlastně z Brna, viď:). A odkud jí znáš?
Jinak mě se moc líbí, jak píše, ne že bych s ní souhlasila ve všem, ale docela mě potěšilo, že ve věcech, ve kterých marně hledám spřízněný názor ve svém okolí, docela jo.
Jo, a těch knížek vydala zatím devět. Zapomněla sjem na dětskou knížku O dřevěném panáčkovi. TU nemám a neviděla jsem nikdy. Ale chcu ji.
http://www.samuelcz.com/shop/_10107.htm Je to ona?
Jak jsi řešila už u Pozor, srdce muže, jsou věci a lidi, na které člověk natrefí primárně mezi křesťany 
Odkud už, no z církve
Jo jo, ty ji máš? Já ji nesmím zapomenout, až zas budu něco objednávat…
Ty chodíš do církve?
Nemám, jen jsem ji našla a začala o ní uvažovat.
A to už jsme tak daleko od původního tématu, že by to zase chtělo nějakou kličku, jak se vrátit 
Teď už jenom do jedné církve (a ještě jenom tak, jak mi zdraví dětí a celková situace dovolí), ale lidi ještě znám leckde
Já jí znám taky
)
17: politiku sem netahejme, ta patří do hospody, ne do bistra. Mě se Havlovy hry líběj, počítač mého bratra se dokonce jmenuje Puzuk (samozřejmě má zelenou a červenou diodu vepředu na krabici). Momentálně jsem hodně hodně zvědavej na představení Cirkus Havel Na provázku – jsem tam poslední dva roky častěji, než v pražských divadlech a ze 7 her mě tam zatím nezklamala žádná).
Tak koukám, že společné známé nacházím na vícero webových stránkách. Taky znám Hanku a taky osobně.
)
Abies tak to vybal, který fejeton je o tobě, hm?
NOemmi, to nevím, jelikož jsem jich přečetla jen pár a netuším, o čem Hana píše teď.