Tak tady jsou ty slíbené recepty, paní Zatloukalová
Kdo už měl v ruce „hereckou“ kuchařku, dost možná, že s ní šmahem odsoudil nejen kuchařské umění příslušného herce, ale i celý jeho teatrálně nepravdivý svět. Těžko říct, odkud přišla potřeba doplňovat herecký cejch vlastní kuchařkou. Že by z pouhého faktu, že dobré jméno zvyšuje nejen náklad bulvárních novin, ale i knížek?
Herci jsou národ kočovný a společenský. O jídle v českých restauracích by se dala napsat leda tak cestopisná smažáková kuchařka, takže pro spisovatelské ambice herce zbývá jen sbírka receptů z vydařených kamarádských a rodinných sešlostí. Jako mladá, hloupá a nezkušená jsem měla potřebu se několika populárními exempláři kuchařských knížek vybavit, a tak se zas tak moc nedivím, že mi v knihovničce skončily takové tituly jako Ham a mňam Petra Novotného, Když Helena nevaří, pánem v kuchyni jsem já od Jiřího Růžičky, Recepty z Vlachovky od Stelly Zázvorkové nebo Dostaveníčko u plotny Pavlíny Filipovské. Nemáte chuť si je sentimentálně prolistovat se mnou?
Co třeba pro začátek realizovat jeden ze spousty receptů, ve kterých se společně míchá sójovka, worcestrovka, maggi, škrobová moučka, grilovací koření, škrob, uzenina, tavený sýr a jakékoli maso? Možná trochu přeháním, ale zas ne tak moc. Ham a mňam je takových dobrot plná. Co vyzkoušet třeba karboše - placičky ze směsi mletého měkkého salámu, hermelínu, vegety, vajec a strouhanky, usmažených v oleji a doplněných bramborovým salátem s tatarkou? Nebo nakládanou slepici s ananasem a majonézou? Anebo americký řízek, který je – v převlečení za kuřecí prsa – podáván v každé opravdové restauraci, jsa doprovázen kompotovanou broskví a strouhaným sýrem? Pro pobavení si můžete jako zákusek dát bešamel basic, vařené plátky hovězího masa, zapečené ve vaječném bešamelu a vrstvě strouhaného sýra. Z téhle knížky jsem se vařit nenaučila, přestože jsem ještě nevěděla, jak se to vlastně dělá doopravdy.
Kuchařka z kuchyně Růžičkových je jiné kafe. Napsal ji Pavel Toufar, jak poznáte už na první stránce (ale zas je to lepší, než se vůbec nedozvědět o tom, že hereckou kuchařku napsal ve skutečnosti někdo jiný, kdo aspoň umí zacházet s klávesnicí, když už ne s vařečkou). Je to sbírka Toufarových receptů střízlivě (jak velkorysé je občas tohle slovo!) doplněná vyprávěním ze života Růžičkových. Jméno opět prodává. Oplátkou se dozvíte, proč Jiří Růžička nemusel jít na vojnu a že „nejvíc se vaří v divadelních šatnách a při filmování při čekání na záběr.“ Nevím, jaké máte s divadelním zákulisím zkušenosti vy, ale ty moje mluví spíš o tekuté stravě herců. A co do sbírky receptů, ještě že předlohy – například Malovického nebo Vrabce – si vybral Toufar skvěle. Když se jich však místy nedržel, přišel s nejrůznějšími skvosty. Například se skvostem nazvaným antipasta – směsí rybiček v tomatě, cibule, zelené papriky, oliv, protlaku, oleje a mleté papriky. Nechte si chutnat.
Pokud vám nevadí recepty typu „dusíme doměkka“, „necháme pozvolna dojít“ a „vypracujeme těsto,“ pak se nechte unést dávnými recepty z natáčení pořadu Na Vlachovce. Já z nich unesená nejsem, ovšem občasné skvosty á la babiččina kuchyně, stejně tak jako úsměvy úžasné Stelly Zázvorkové, by se v knížce určitě našly. Naprosto stejně užitečná je i knížka Pavlíny Filipovské. Dost možná i proto, že vyšla ze stejného nakladatelství.
Abych nebyla jen pomlouvačná, dvě herecké knížky, co mám, se mi opravdu líbí. Alena Hrachovcová, matka Kateřiny Hrachovcové, napsala velmi milé a lidské povídání ze života, občas proložené neškodným receptem. Nazvala ho Kuchařka za všechny prachy. Nevařila jsem, ale užila jsem si to. Legendou však pro mě zůstává Jana Štěpánková a její Tak tady jsou ty slíbené recepty na cukety, paní Ehmová. Jana Štěpánková totož stála za celým cuketovým obrozením v českých zahrádkářských koloniích. Její knížka vyšla v době, kdy ještě nebylo jasné, jestli se cuketám bude říkat cuketa nebo cukína, a kdy zahrádkáři teprve začínali zahlcovat své kuchyně přerostlými zelenými obry a následně zjišťovat, co se s nimi vlastně všechno dá udělat. Brzy přišli na to, že všechno. Vařili z nich knedlíky a pekli buchty, připravovali polévky, pekli je, dusili je, smažili je, marinovali a konzervovali, plnili je a dělali z nich pomazánky. V téhle knížce všechno je. Nevařila jsem, ale žasla jsem.
Jak vidíte, herci jsou tu od toho, aby nás bavili – a dělají pro to úplně všechno.
tak tak a smutné je, že se takhle nechá občas nachytat i babička, která to zrovna se svou „bičkovskou“ kuchyní nemá vůbec za potřebí! Babi, u tebe si vždycky ráda dám škubánky, bramborové placky, vepřo knedlo zelo nebo svíčkovou na smetaně, ale prosím – ty recepty z rádia a časopisů od slavných osobností vypusť z hlavy
„sloní žrádlo“ nebo jak ty nesmysly občas nazývají nezní ani moderně, převratně a už vůbec ne lákavě!
omlouvám se, to mělo být „babičkovskou“ kuchyní!
Jé, týno, SLoní žrádlo jsem coby dítě milovala, a když jsem kdysi někam měla donést chlebíčky, pokusila jsem se ho nějak udělat, a ony zmizely snad jako první ze všeho, co tam bylo.
Nemít odpor k tomu salámu, hnedle to jdu udělat:)
Já jsem četla z filmových kuchařek jen Nebe v hubě od pana Trošky. Krom toho, že se považuje za praotce rozšíření obrácených řízků v čechách (a ty se, považte, dostaly i do slavné kuchařky pro dceru!), tak si z toho nic moc nepamatuju… Ale nijak hrozné mi to nepřišlo, zcela jistě jsem chtěla i něco uvařit, ale kuchařku sejm vrátila. Každopádně ve světě internetu narážím čas od času na ějaké recepty „podle Trošky“, tak se asi zrovna ta jeho kuchařka povedla, když to lidi mají rádi…
Nevidím rozdíl v tom, když knihu napíše herec xy nebo jiný vařící amatér. Nejde o autora, ale o obsah. Většinou se v těchto knihách nachází mnoho tradičních lidových receptur, které jistě stojí za to, aby byly vyzkoušeny. Pokud má kniha své publikum, má právo na svou vlastní existenci.
Jak píše Noemmi, Troškova kniha je plná tradičních dobrých receptů, kterým není potřeba nic vytýkat. Pobavila jsem se při čtení a herecké vyprávění nebylo rušivým elementem. Recepty Jany Štěpánkové jsem zachytila již před časem a některé vyzkoušela. V té době se stalo módou pěstovat cukety opravdu gigantických rozměrů, čímž se získalo mnoho materiálu do kuchyně, ale cuketa ze sebe nedala zrovna to nejlepší
Není nad mladou křupavou cuketku, se kterou se zachází jako s křehkou zeleninou. To jí myslím svědčí ze všeho nejvíc. Recepty na cukety = milá kniha, která se zabydlela v mnoha knihovničkách nejen zahrádkářů. Rozhodně to mohou být velmi užitečné kuchařské knihy, které potěší a inspirují. Já bych nehodnila autora knihy jen podle toho, čím se živí. Kdo píše o vaření, jistě se živí dobrým jídlem 
Proč by neměl umět vařit lépe než 70 % kuchařů bez zájmu a inspirace, kteří vytváří špatnou úroveň českého pohostinství? Neposuzovala bych tyto knihy za rozhodující v tom, že je u nás gastronomie v tak neutěšeném stavu. Jádro pudla je někde jinde. Vždyť knihy mohli vydávat samotní kuchaři. Nikdo jim v tom nebránil. Možná jim bránil jejich ne příliš kladný vztah k samotnému kuchařskému řemeslu, což je ten horší problém … (nejde všechny házet do jednohom pytle) … ani kuchaře ani herce. Ono je totiž pořád plno kuchařů co si na KUCHAŘE JENOM HRAJÍ … a zrovna tak může být plno herců, co lásku k vaření a samotné gastronomii nehrají.
Lidová kuchyně je základem každé gastronomie, tak bych kreativitu autorů kuchařských knih nebrzdila. Dobrá i špatná kniha se snadno odhalí a čtenář si s tím poradí
Na toto téma jsem zrovna dnes četla článek na http://www.xman.idnes.cz (z 18.3.09)
http://xman.idnes.cz/nekteri-kuchari-v-ceskych-hospodach-jsou-skutecni-teroriste-tvrdi-sef-kulinarskeho-institutu-iib-/xman-styl.asp?c=A090317_183827_xman-styl_fro
odkaz je tady
Šárko, správně říkáš, že nejde o autora, ale o obsah. Ať si kuchařské knížky píše, kdo chce a ať vzkvétá lidová tvořivost. Jenomže mi přijde špatně, když jméno zastíní obsah. Papír sice snese všechno, ale v tomhle případě měl raději zůstat v podobě dřeva v lese. Nevím přesně, jaký impuls za takovými knížkami stojí. Ne všechny jsou špatné a zdaleka ne každý recept je k odsouzení a zadupání do země, ale v každém případě mi pořádně zamotaly hlavu, než mi došlo, že takhle vařit nebudu, nechci a nemůžu. Ham a mňam je extrém, ale nevidím ani důvod, proč bych měla vařit podle pana Toufara, který jen bez přidané hodnoty sebral recepty z dobrých kuchařek. To už si přece raději koupím originál.
PS. Za každou větou v článku je jeden neviditelný nadsázkový smajlík.
Noemmi, Týnko – co to je sloní žrádlo?
Mě se v současné době líbí kuchařky co vycházejí ve Smart Press, jsou pěkné jak na prohlížení v posteli tak na vaření – poslední mám druhé vydání Bio kuchařky takže se u nás střídají Bio a Dcera. Bio mě taky přivedla trochu k makrobiotice a vegetariánství – hlavně k obědům tam kam pravidelně chodíme na obědy mi prostě přestalo chutnat a nejen mě, tak chodím buď do vegetariánské nebo makrobio. Vaří tam jen jedno jídlo a polévku, ale zato pořádně a vždycky mi chutná.
Holt i mezi kuchařskýma knihama se musí obezřetně vybírat. A souhlasím s Šárkou, že původní povolání autora není určující – jsou dobré kuchařské knihy napsané lidmi, jejichž hlavní povolání s vařením nijak nesouvisí a jsou kuchařské knihy napsané kuchaři, podle kterých se (zejména doma) vařit moc nedá. Navíc ještě každý čtenář potřebuje něco jiného – někdo přesně popsaný postup krok za krokem, pokud možno s obrázkem každé fáze přípravy, někomu to stačí stručně, ale zase se chce pokud možno něco dozvědět o pozadí receptu. Někdo zase chce co nejvíce receptů a nevadí, že budou velmi stručné a bez jakékoliv textové „omáčky“. A do toho se ještě u autorů cizojazyčných přidají překladatelé, kteří mohou původně velmi dobré knize pořádně ublížit…
Pro začátečníky, kteří se v kuchyni teprve rozkoukávají to je pochopitelně obtížné, vyznat se v tom množství, ale bohužel, bez toho to nejde – kdyby knih o vaření nevznikalo tolik, nejspíš by nevznikly ani některé z těch mých oblíbených.
Několik exemplářů sloního žrádla: http://labuznik.com/search_result.php?query=slon%C3%AD+%C5%BEr%C3%A1dlo&relation=AND&order=nazev+ASC&in=all
Jaj, když vidím ty recepty, skor se stydím, že jsem psala, že mi to chutná. Já mám ale furt pocit, že tam bylo ještě něco, krom salámu, vajíček, okurek, cibule, té zálivky a majolky. No asi ne…
Šárka napsala moc hezký komentář. A už by mohla bát něco nového na blog, se mi o tom koláčku začne snad i zdát… (prostě to budu muset upéct, ale mě by se to asi celý rozblemclo. Ale vypadá to teda naprosto neodolatelně, a to myslím vážně)
Já mám otázku do pléna – kdo z vás byl začátečník při penězích – kupovali jste si kuchařky? Já už si vlastní kuchařky pořizovala s kritickým okem průměrné domácí kuchařky, která sice neexceluje, ale ani nevaří vyloženě blafy, takže Ham a mňam se na mé poličce nikdy neocitlo. Spíš jsem si vždycky myslela, že kuchařky herců se kupují kvůli atmosféře, ne kvůli jídlu.
Konec konců, ani podle svých „opravdových“ kuchařek nevařím bez výhrad a upravování podle situace 
Ani Pratchettovu kuchařku jsem nekupovala kvůli jídlu a našla jsem v ní, co jsem hledala
OT alert: Šárko, koláčky jsou fantastické! Musím se přidat k Noemmi a vyzkoušet
Jak kontroluju gurmanku a ne dolcevitu, tak mi skoro unikly!
Já mám nějaké kuchařky od mamky ještě z puberty, když jsem se začala o vaření celkem zajímat – některé použitelné, jiné moc ne. Sama jsem si koupila jen Kuchařku pro dceru, a to proto, že jste mě tu nalákali
Ale nelituju.
Znám pár lidí, kteří si kupujou herecké kuchařky, nejčastěji asi Stellu Zázvorkovou. Jde většinou o stárnoucí ženy, které si chtějí zpestřit svou vařící rutinu, inspirovat se a asi se na chvíli ocitnout v tom světě hvězd alespoň pomocí kuchyně. Neberu jim to, řekla bych, že tento účel celkem plní, ale samotnou mě zatím nenapadlo si nějakou takovou pomocnici pořídit.
No já zrovna dokončuju rekonstrukci bytu k odstěhování se, ale v kuchyni moc začátečník nejsem – motal jsem se doma v kuchyni odmala. Nicméně dvě kuchařky jsem si zrovna tenhle týden pořídil (Culinaria Maďarsko je ve výprodeji a tomu nešlo odolat a potom jsem ještě neodolal Klasické italské kuchyni od M. Hazan.)
Kytko, kde byl výprodej???
JJ, Culinarii Madarsko jsem v levnychknihach take neodolala. Uz jsi podle ni varil?
16: V levných knihách Culinaria Maďarsko 199 a v Luxoru taky.
17: Z toho svýho výtisku ještě ne, ale jinak myslím jo.
Posledně jmenovanou kuchařku vlastním a mám ji ráda. Jednak jsem si v ní početla a bavilo mě to a jednak spousta receptů funguje a je dobrých. Naučila jsem se na ní používat cukety.
V polistopadové době tenkrát vycházely najednou kopy různých kuchařských sešitků a jedním z nich byla i Rukověť začínající hospodyňky. Už jsem ji tu jednou zmiňovala a znova před tímto dílem varuji, kazí chuť k jídlu i k vaření!
Cuketovou kuchařku taky vlastním, cukety se nám daří, takže vyzkoušeno, spokojenost. Už jsem tu zmiňovala recepty manželovy babičky z doby před první válkou, není to sice knížka, ale funguje:-). Líbí se mi recepty opravdových lidí, kteří vařili z běžných surovin, takové ty rukou psané lístečky v kuchařkách – „Buchta od Máni“… Ale jinak samozřejmě mám Kuchařku od Flo, i tu vánoční a podle ní vařím. A ráda. Nebo ji jen čtu. Líbila se mi i reedice kuchařky od Sandtnerové, i její receptury moučníků jsou fajn. Kuchařek spousta, času na vaření míň….
Když jsem se začala motat v kuchyni, peníze na kuchařky jsem neměla, Vlaďka to dobře ví
Bylo mi tehdy 6 až 8 let. Ovšem pan čmelák mi jednou vyprávěl, jak začal chodit se svou ženou. Ona tehdy neuměla vařit a protože byli studenti a neměli moc peněz, šli se vždycky podívat do knihkupectví na kuchařky, opsali si recept a ten doma uvařili 
A příště zase 
Dobrý den, napsal bych rád přímo na e-mail adresu „florentyna“, ale nanašel jsem zde odkaz, byť sám jsem vyzván, abych svou adresu rozhodně připojil, což činím. Takže píšu sem. Až dnes mne totiž přátelé upozornili na text o knížce „Když Helena nevaří…“ A protože si myslím, že vzhledem k pokusu o sžíravou kritiku od autorky či autora by přece jen tento text potřeboval doplnění, činím tak:
Napsal jsem ji sám. Jen jsem si u něj a Heleny ověřoval některá data a pak jsme si společně povídali o receptech. A nakonec měl Jirka z knížky velkou radost. A já také, už proto, což je smutné, že nedlouho po vydání knihy zemřel. Jeho životopis by nevydal na samostatnou knihu, proto jsem „vymyslel“ spojení s recepty, ať již v jejich rodině oblíbenými, anebo těmi, které jsme společně nebo samostatně našli tu i onde a mnohé nám „zachutnaly. Kniha je vzpomínkou na dobrého člověka, navíc s něčím, co pro mlsouny může být inspirující i zajímavé. A pokud jde o „antipastu“? 
Nevím jak kdo, ale já jsem Heleně nevzdoroval, když tam tento (a nejen tento) pozoruhodný experiment z rybičkové konzervy chtěla mít. 
Osobně si myslím, že se zase nic tak strašlivého nestalo. Stejně jako u jiných nápadů, které někomu nemusejí zachutnat – stačí totiž otočit list na další stránku, anebo knihu zcela odložit. A pokud jde o poznámku, že „jméno prodává“, míněno jméno Růžičkových, a jak je dnes ve zdejším kraji hojně rozšířeným zvykem zjevně se skrytým podtextem prodeje a tudíž honoráře? Já dodnes vůbec netuším, kolik svazků nakladatel prodal, protože jsem od něj nedostal ani desetník honoráře. A byl jsem nakonec rád, že jsem ho přinutil, aby alespoň nějakou v podstatě malou částku dal jako zálohu Jirkovi R., protože – netřeba to skrývat – Helena a Jirka už tehdy v onom roce (posledním jejich života) na tom finančně nebyli vůbec nijak dobře, a dalo by se doložit, že na nich a zejména na Heleně úspěšně vydělávali mnozí jiní. Nutno také dodat, že Jirka se velice zdráhal jakékoli peníze přijmout s tím, že jsem knihu napsal já sám, ale to jsme si přátelsky vysvětlili.. 
Jinak Vás, vážená florentyno mohu ujistit, že jsem knih napsal docela dost, a tak jste mne opravdu rozesmála, že bych sázel na to, že „jméno opět prodává“, v tomto případě nikoli mé jméno, a že bych si kdy hledal podobné „berličky“. Jak říkávaly naše babičky, a teta Kateřina by to potvrdila, „není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem“. Když se Vám kniha nelíbí, prodejte ji do antikvariátu. Určitě ji vezmou. Zatím jsem ji totiž v žádném neviděl. Buď ji tedy čtenáři, stejně znechucení jako Vy, vyhodili, anebo si ji třeba nechali pro radost. Nevím. A když jsem o té tety Kateřiny od pana Zdeňka Jirotky, nemohu nezmínit ještě jednu lidovou pravdu kterak „mířil na lišku a trefil Maryšku“, protože tím, že jsem v touze po prodejnosti knihy sázel na „známá jména“, to jste se vskutku nestrefila. 
Ostatně už dříve jsem k poctě jednoho mého kamaráda, který byl mimochodem kamarádem i Heleny a „malého“ Jirky, napsal po jeho smrti útlou knížku s historkami – a také s recepty, protože to byl oblíbený kuchař a poctivý český hospodský. Koupilo si ji docela dost lidí, a nejspíš nikoli kvůli jeho jménu, anebo třeba mému jménu. Prostě si ji koupili. Tak to totiž s knihami také bývá. A já měl tehdy radost, že jsem mohl uchovat ve svých textech vzpomínky na dalšího dobrého člověka.
Knížku jsem nepsal rozhodně proto, že „jméno – v tomto případě H. a J. Růžičkových – prodává“. To mne pobavilo. Psal jsem ji s chutí pro kamaráda a dobrého člověka Jirku Růžičku kterého každý, kdo ho měl možnost poznat, uchovává ve vzpomínce jako laskavého a skromného člověka, stojícího ve stínu Heleny. Jirka se nápadu napsat knížku skromně bránil, ale neubránil.
Přeji Vám více vlídnosti. Pavel Toufar
Po delší době zdravím do Bistra a přeji pohodové léto všem
Prošla jsem si diskuzi a četla komentář pana Pavla Toufara, se kterým musím souhlasit. Knihy se píší pro radost! Pro to samé je kupujeme.
Všechny zde zmiňované knihy jsem měla v ruce, některé mají své nostalgické místečko v mé knihovně. Mám úchylku – knihy nikdy nevyhazuji
Ale po pravdě řečeno není ani proč. Ani „špatnou“ kuchařskou knihou jsem si nenechala vzít iluze o tom, že „poctivá domácí kuchyně“ je všude na světě dokonalá a proto jsem knihy od „nekuchařů“ měla vždycky ráda a otevírala je s nadějí, že se v nim dozvím hodně zajímavého a dostanu šanci nahlédnout pod pokličku. Byly doby, kdy kuchařské knihy nepatřily k dobrému byznysu, ale psal je ten, kdo měl k vaření opravdový vztah a rád jedl 
A to je na těch knihách úžasné 
Dnes o jídle píše i ten, kdo ho ke svému životnímu stylu nepotřebuje, ale psaní o jídle ho živí. Mám ráda autentické knihy. A ty knihy takové byly
K vaření je potřeba mít chuť na svém místě a talent. Tak si ho nenechme vzít
Díky.
Pavel Toufar
Dobrý den, ráda bych přidala svůj názor. Paní Helenu Růžičkovou jsem měla vždy ráda jako herečku. Byla to ženská, které bylo všude plno a to nejen díky její kypré postavě, ale i díky kouzlu osobnosti. Dokázala být vtipná, okouzlující, na setkání s diváky skvěle bavila publikum. Byl to takový Vladimír Menšík v ženském podání. Diváci ji mají spojenou zejména s rolí Škopkové z trilogie Slunce, seno, … Mě však nejvíce zaujala jako Anna Urbanová ve Vlaku dětství a naděje, kde vytvořila roli nezapomenutelné mámy (i když nevlastní) a manželky.
Ovšem kromě výborné herečky byla i vynikající kuchařkou. Je to už nějakých 15 – 17 let zpátky, před Vánoci jsem poslouchala Český rozhlas, kde byl s paní Helenou rozhovor. Mluvila o tom, jak doma slaví svátky a na závěr přidala recept na bramborový salát. Tužku a papír jsem tenkrát měla u sebe, tak jsem si recept zapsala a vyzkoušela. Upřímně vám řeknu, že lepší salát jsem nejedla a chutná i celé mé rodině. Na základě této zkušenosti jsem si pak koupila kuchařku Heleny a Jiřího Růžičkových „Kuchařkou proti své vůli aneb všechno je jinak“. Tato kniha zaujímá přední místo na mé poličce v kuchyni. Kromě receptů na chutné pokrmy (většinu z nich jsem vyzkoušela) je zde i laskavé a milé povídání o hereččině zážitcích. Někdy, když mám splín, sáhnu po téhle útlé knížce a věřte, že mi zlepší náladu.
Z tohoto důvodu si knihu Pavla Toufara „Když Helena nevaří, pánem v kuchyni jsem já“ určitě koupím a těším se na příjemné čtení.