Heleďte, já vám to tu sice napíšu, ale jenom potichoučku. Čatní totiž zrovna není „in“ a to je přesně ten správný důvod, proč si ho můžu udělat třeba z rebarbory a nikdo mi do toho nebude kecat. A kdybych náhodou nastartovala vlnu nezměrného babicování, prostě to zapřu. Čatní se totiž k babicování neskutečně hodí, jak jsem zjistila po důkladném prostudování různých možných i nemožných zdrojů. Pokud nejste Evropan, je docela slušná šance, že z toho bude opravdické čatní ať už to namícháte z čehokoliv. Pokud ovšem sdílíte se mnou hořký úděl jedinců, kteří nemají míchání exotických kořenících směsí v krvi, nepomůže vám ani svěcená voda. Takže směle do toho, jen si to, prosím, pojmenujte po svém, ať za to nenesu zodpovědnost.

Téma dne je rebarbora. Nejdřív jsem šmahem zavrhla všechny recepty na rebarborové čatní, které se povalují ve virtuálním světě. Pak jsem se s absolutní jistotou, že rebarborové čatní v žádné z mých kuchařek nebude, pustila do sestavování obecné charakteristiky čatní. To se mi taky nepodařilo. Ale rámcovou definici vám nabídnout můžu – vezmete cokoliv, co zrovna roste, smícháte to s jakýmkoliv exotičtějším kořením, které máte po ruce. Buď to vaříte, nebo smícháte za studena. To, které jste vařili, můžete klidně podávat teplé nebo studené podle momentální nálady. Babicovací potenciál – 100%!

Nakonec jsem se rozhodla celou záležitost nekomplikovat a vyšla jsem z receptu na mangové čatní z Kuchyně Indie a jihovýchodní Asie. Konec konců, zelené mango je taky kyselé, chuťově by to mělo klapnout. Jenže – v tom receptu je málo koření! S celkovou představou o čatní, kterou jsem si udělala, jsem tedy svévolně vypustila bobkový list a několik věcí naopak přidala. A hlavně – místo manga je tam rebarbora. Takže vám předkládám svůj vlastní recept se skálopevnou důvěrou, že si to stejně uděláte po svém. Jen vás zapřísahám při gazelách a polních laních – pořiďte si opravdové koření, nesnažte se vystačit si s osmi kořenkami. A nepište si o koření Ježíškovi, zkuste radši Antonína.

Intuitivní rebarborové čatní

• 500 g rebarbory
• 100 ml jablečného octa
• 130 g přírodního cukru
• 1 lžička semínek koriandru
• půl lžičky semínek kardamomu
• 1 lžička mletého chilli
• 1 lžička římského kmínu
• 2,5 cm čerstvého zázvoru
• 2 stroužky česneku

1. Rebarboru oloupejte, nakrájejte, zalijte octem a deset minut duste v kastrůlku pod pokličkou.
2. Zatímco se kuchyní line libá vůně, kterou jste naštěstí v kastrůlku dobře zavřeli, rozdrťte v hmoždíři koření, česnek a zázvor na pastu. (Nebo udělejte pastu úplně jinak, třeba pokud umíte utřít česnek a nepořezat se u toho.)
3. Do kastrůlku přidejte cukr a kořenící směs. Vařte ještě dvacet minut odkryté, dokud nezíská sirupovitou konzistenci. Občas promíchejte. Mango by asi zůstalo na kousky, rebarbora se vám rozpadne na pastu.
4. Podávejte k rýži, natírejte na sendviče, kombinujte dle vlastního uvážení. Jen to nepřežeňte, je výrazně sladkokyselé.

Pokud jste si kvůli mně vážně pořídili koriandr, tak pánbůh s vámi. Já sama teprve experimentuji, kam s ním. Rozhodně si ho ale můžete přidat do brambor smažených s celým kořením. Tam využijete i římský kmín, pokud jste si nekoupili jenom mletý. Zato římský kmín použijete do jakéhokoliv česko-indického nebo česko-arabského jídla. Prostě s římským kmínem hravě odbabicujete na východ. Zkuste si okořenit zeleninu nebo červenou čočku směsí římského kmínu, kari, česneku a zázvoru. A začínejte opatrně, na římský kmín se zvyká pomalu. Zato jakmile si jednou zvyknete, už se bez něj neobejdete. Až si budete chodit jen tak očichávat svou kořenku s vůní arabského tržiště, vzpomeňte si na mě. Kardamom použijete do jahodové marmelády, rýžového pudinku, vařené rýže, kávy, nebo citronu nakládaného v cukru.

Uděláte si rebarborové čatní? Kolik kořenek máte doma?